Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z Václaváku k olympijským metám.

 

Rozhovor se zasloužilým mistrem sportu Dr. Petrem Kmentem o jeho olympiádách i o Pekingu.

 

Petře kdy a kde si začal zápasit?Kdo tě k zápasu přivedl?

Začínal jsem zápasit ve třinácti letech. Já jsem byl totiž ve třinácti nadmíru urostlý a táta, který dříve boxoval,cítil, že je třeba se mnou něco udělat, najít nějaký sport. A tak, když táta jednou potkal zápasnického trenéra Kvačka z RH Praha, se kterým se znal z dob aktivního sportování, slovo dalo slovo a táta mne přivedl do Karlína, kde měli zápasníci, boxeři, vzpěrači, atleti a fotbalisté hřiště i tělocvičnu. (dřívější AFK Stráž bezpečnosti.) Z „Václaváku“, kde jsme bydleli to bylo docela blízko.

 

Jaké byli tvoje začátky na žíněnce?

 Mohu říci, že víc než krušné. Mírně řečeno, nebyl jsem příliš obratný, chyběla mně fyzička. Každý trénink jsem doslova protrpěl. Po nějaké době, když už jsem nějaký čas pravidelně trénoval, si mne vzal do „parády“ na jednom tréninku bronzový z Helsinek Josef Růžička. To víš, vymet se mnou žíněnku jak se patří, hned jsem letěl vzhůru a hned jsem byl hlavou dolů. Ráno jsem necítil tělo, lépe řečeno: cítil jsem každý svalík v těle. Však taky trenér Kvaček Růžičkovi domlouval:“Pepíku, to jsi neměl, toho kluka jsi odradil.“ Růžička na to odpověděl: „Jestli v tom klukovi něco je, tak přijde zas.“( to jsem se dozvěděl mnohem později) A vidíš, Růžička měl pravdu, vydržel jsem! Možná, že to byl zlomový bod. Ale nemysli si, že od té doby  šlo všechno v tréninku hladce, ještě to „pár týdnů“ trvalo než jsem byl zápasník.

 

Kdo byli tví trenéři?

Prvním trenérem byl již zmiňovaný Karel Kvaček a Josef Růžička. Pak to byli trenéři Antonín Splítek a Jiří Švec. Splítek a Švec byli také trenéři, kteří mne vedli dlouhou dobu v reprezentaci.

 

Kdy tě zápasnický svět začal brát vážně?

 Začal jsem zápasit v roce 1955 (13 let) a za pět let jsem již byl ligový zápasník. V roce 1960 přivezl z Říma Bohouš Kubát bronzovou medaili a já s Bohoušem po OH remizoval, což byl pro mně ohromný osobní úspěch a odborníci mě začali věnovat větší pozornost. V roce 1961 mně poslali s nároďákem  na čtyři turnaje do tehdejšího SSSR, kde jsem dvě utkání vyhrál a dvakrát jsem remizoval. V příštím roce začala příprava na MS a já se v tréninkovém utkání jako volnostylař zranil (meniskus). V roce 1963 se situace opakovala na druhé noze a tak jsem definitivně přešel na řecko- římský styl. Před vojnou jsem pracoval u ČSD a jako zaměstnanec jsem jel reprezentovat čs. dráhy na ME železničářů v zápase. Mistrovství jsem vyhrál. Dalším úspěchem a vlastně letenkou do Tokia bylo moje vystoupení na memoriálu Padubného. ( „ruský Frištenský“) Konkurence byla tak veliká, že pořadatelé museli turnaj rozdělit na dvě části, aby se mohli zahraniční závodníci vůbec nějak umístit. Vyhrál jsem zahraniční část a v jejich domácí části jsem skončil jako druhý. To znamenalo, jak jsem zmínil, letenku na OH 1964. Asi chápeš, že jsem byl i jako olympionik pořád ještě bažant, poprvé na olympijských hrách. Taky mně to zkušenější borci dávali, podotýkám v dobrém, znát. Všechno bylo nové, neznámé, prostě jiný svět. Na OH jsem skončil za povzbuzování a koučování celé naší výpravy na čtvrtém místě remízou s tureckým zápasníkem Kaplanem, který měl již stříbrnou medaili z volného stylu.

 

 

 

Na  olympiádu v Mexiku v roce1968 jste odjížděli po „srpnu“. Jak probíhaly soutěže-zápasy?

 . Přivítání v místě bylo velkolepé, asi tisíc lidí nás přišlo přivítat na letiště. Hostitelé naší výpravu ubytovali společně s domácími závodníky, což byla velká pocta.

Byl jsem mistr Evropy a moje vyhlídky na některou z medailí byly více než reálné. Z pochopitelných důvodů jsme bojkotovali borce z „bratrských zemí“. Trénovat se však muselo a tak připadal v úvahu v mé váze jedině Švéd, který byl ale jeden z mých hlavních soupeřů. Proto jsme s trenérem Splítkem vybrali dalšího Švéda, který byl volnostylař. Při záběru na „křižáka“  mně švédský sparing podkopl podvědomě nohu. Do dnes jsem přesvědčen, že to nebyl úmysl. Oba dva jsme vážili okolo 120 kg. Chvat jsem pochopitelně nedokončil a dopadl jsem spolu se soupeřem na rameno. Klíční kost to vydržela, ale vazy byly zle pochroumané. (ramenní pouzdro) Zranění se jevilo tak vážné, že jsem musel podepsat revers, že zápasím na vlastní zodpovědnost. Na každé utkání mně doktoři rameno obstříkli. K boji o zlato jsem už nenastoupil, už to prostě nešlo vydržet. Byla z toho „jen“ bronzová. Ještě ke všemu jsem dostal žloutenku.

 

Jak hodnotíš tvojí třetí olympiádu v Mnichově?

 Mnichov byl pro mě trochu smolný. V první kolo jsem dostal Američana Taylora, který vážil asi 200 kg. S dvěma sty kilogramy živé váhy se dá těžko udělat nějaký chvat. Jediný kdo na Američana vyzrál byl Němec Ditrich, využil šikovně tlaku nepříliš zkušeného Taylora, zabral ho a hodil přes hlavu. V dalším kole, se mnou, byl Taylor opatrný a nedal se zaskočit.  V boji s Roščinem jsem měl tak trochu smůlu. Roščin vedl 1:0 na body. V domnění, že jsem uděl na soupeře dva body a že vedu, jsem neriskoval další útok. Bohužel tyto dva body mně rozhodčí nepřiznali. Jirka Švec křičel co mohl, ale v hale byl hluk, spíš takový řev, že jsem nic z pokynů trenéra neslyšel. Vedle na žíněnce zápasil Němec Ditrich a diváci fandili. Umístění na sedmém místě mrzelo, ale takový je život.

 

Petře, byl jsi Pekingu. Jak hodnotíš Marka Švece?

 

 Marka jsem už dlouho neviděl zápasit na vrcholné soutěži. Musím říct, že zápasil výborně. Nebojím nepoužít slova,že jeho výkon byl heroický. Předně los mu určil těžké soupeře. Bulhara Dinčeva, stávajícího mistra světa Nodzeho, budoucího olympijského vítěze Chuštova a Kazaka Mambetova. Dinčeva i Noadzeho porazil. V dalším kole narazil na Chuštova, se kterým prohrál před limitem. Přitom ani videozáznam lopatek není přesvědčivý,ale bohužel platí co vidí rozhodčí. V rozhodujícím duelu o bronz se utkal s Kazachem Mambetovem. Když jsem viděl jak ho Marek zabral, myslel jsem,že je vše hotové. Stačilo však malé zaváhání, těžko postřehnutelné pro diváka, soupeř se Markovi ubránil. Vím,že to Marka mrzí. Věřím, že to bude motivace k další přípravě.

 Marek zápasil dobře a bylo vidět,že na olympijské boje byl technicky i takticky dobře připraven.

 

Co pravidla? Nejsou příčinou některých zbytečných skandálů.

 

 Současná pravidla zápasu sledují diváckou atraktivitu,tak jako v jiných sportech. Proto mají přednost boje v parteru, kde je větší možnost atraktivních chvatů. Bohužel pravidla jsou vytvořena tak, že může významnou roli sehrát i náhoda.Ten kdo udělá poslední bod při rovnosti bodů vyhrává.

 Nemám konkrétní poznatky, ale i losování kdo bude první útočit je trochu neprůhledné a dává možnost k různým spekulacím.

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA