Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

OLYMPIJSKÁ OHLÉDNUTÍ

V minulém čísle našeho časopisu jsme vám slíbili seriál rozhovorů s olympioniky resortu Ministerstva vnitra a jsme rádi, že vám dnes můžeme přiblížit vzpomínky atleta Václava Wintera, který nás reprezentoval v běhu na 800 m na Letních olympijských hrách v Londýně v roce 1948

 Když jsme pana Wintera požádali o rozhovor souhlasil a my jsem se za ním vypravili do léčebny pro dlouhodobě nemocné v Motole. Bylo pro nás velmi povzbuzující,  když na nás v nemocnici čekal člověk plný elánu, optimismu, který si vybavoval i ty nejmenší detaily svého života. Je nutné dodat, že pan Winter právě oslavil své osmdesáté narozeniny.

Úvodem jsme pana Wintera požádali o zavzpomínání na počátky jeho sportovní a pracovní kariéry.

 Začínal jsem hokejem, který mne vždy bavil a myslím, že jsem měl pro něj i talent, ale doba byla taková, že jsem neměl možno trénovat, protektorát vlastně může za to, že jsem se nestal hokejistou. Sportu jsem se ale nemínil vzdát, a tak jsem začal běhat. Hokej jsem si někdy zahrál i nadále,

jednakmě bavil a jednak jsem si díky němu něco přivydělal. Občas jsem zaskakoval v divizi, kde jsem měl za sobotu a neděli 400 korun, přičemž můj plat strážmistra činil 1700 korun. Začal jsem dělat tedy vrcholově atletiku. Nejdříve jsem běhal za Kampa klub, pak za AFK Stráž bezpečnosti, pokračoval jsem na Spartě, díky čemuž mne jako ročník 1924 minulo pracovní nasazení do Německa. Pracovně jsem začínal na Policejní škole v Kašperských horách, pak jsem přešel do Prahy k ochraně vládních činitelů. Musel jsme dost i cestovat a jakmile jsem měl jen chviličku čas, běhal jsem a běhal.

Jaké jste tedy měl podmínky pro sportovní přípravu?

Podmínky byly špatné, rodiče mi brzy zemřeli a já jsem přežíval na párkách, což se určitě odrazilo na mé výkonnosti. Trénoval jsem ale každý den. Nejdříve jsem měl osobního trenéra Honzu Fučíka, ale pak jsem se trénoval sám. Podmínky tehdy a dnes jsou nebe a dudy, a_ už se týká hygienického zázemí nebo sportovního vybavení – já jsem například běhal i v polobotkách, maratonky byly příliš velkým luxusem.Přes všechny problémy jste ale dosáhl značných úspěchů…Kdybych měl rekapitulovat, tak dvakrát jsem překonal československý rekord na 1km, vyhrál jsem pět mezistátních utkání, třikrát jsem byl mistrem Československa na 800 m, a to v letech 1947, 1948 a 1949. Významným byl pro mne rok 1948, kdy jsem se zúčastnil Letních olympijských her v Londýně. Z rozběhu jsem postoupil do semifinále, kde jsem měl velkou naději dostat se až do finále – to jsem ale doslova o prsa prohrál. Již tenkrát se totiž u mě začala projevovat nemoc, kterou mám te_ a díky níž jsem nemohl absolvovat rychlostní trénink. Tenkrát jsem běhal 100 m za 11,7 s - a to je pomalé.

Jaká byla atmosféra olympijských her v Londýně?

Atmosféra tehdejších olympijských her je nesrovnatelná s tou dnešní. Tehdy nebyly žádné ceremoniály, během chvilky se zapálil olympijský oheň, anglický král pronesl asi 2 věty a olympijské hry byly zahájeny.

Olympijských her v Londýně se zúčastnil také Emil Zátopek

Ano, bydleli jsme spolu na pokoji. On ale neměl příliš času, protože si tam namlouval Danu. Ráno si dal sklenici vody s cukrem a už běžel, vracel se často až večer. Mám s ním ale jeden zážitek. Šli jsme do asi kilometr vzdáleného kina, Zátopek si koupil 5 tabulek čokolády a cestou je všechny snědl. Po kině si koupil dalších 5 čokolád, ale on si to mohl dovolit, protože měl natolik intenzivní trénink, že všechno spálil.

Čemu jste se věnoval po ukončení sportovní kariéry?

V podstatě jsem se pořád nějakým způsobem věnoval sportu. Když jsem přestal vrcholově sportovat, začal jsem učit příslušníky sebeobranu a napsal jsem knihu o středních a dlouhých tratích, podle

které se vyučuje i na vysoké škole. Za tuto knihu jsem dostal tehdy 22 tisíc, čemuž se mnozí podivovali. Byl jsem zasloužilým trenérem, ale z časových důvodů jsem této činnosti zanechal a začal jsem dělat hospodáře

Olympu.

Sledoval jste letošní olympijské hry v Aténách?

Olympijské hry v Aténách jsem strávil tady v nemocnici. Měl jsem sice k dispozici malou televizi, ale nijak mimořádně jsem se na ně nezaměřoval.

Dá se vyjádřit, co vám sport v životě dal?

Před 12 lety mi primář zdejší ortopedie řekl, že má nemoc se bude stále horšit, začal jsem používat hůl, ale letos v březnu jsem prakticky už nemohl chodit. Pan doktor Štulík se rozhodl, že mi bude i přes můj věk operovat páteř a já musím před ním smeknout, protože mi dal novou naději, že zase začnu chodit. Také pan primář Štěpán zde vytváří skvělé podmínky pro rehabilitaci, dík patří i sestřičkám. Já se snažím cvičit, někdy i tajně, mnohem víc než je mi předepisováno a věřím, že tu vůli mám právě díky sportu, kterýjsem celý život provozoval. Cvičení určitě přispívá ke zlepšování mého zdravotního stavu a já doufám, že brzy nastane čas, kdy budu opět zdráv a doma.

Pan Winter je te_ spokojeným penzistou, nekouří, nepije alkohol a vůbec na nic si nestěžuje. I když

jsme mu popřáli k jeho životnímu jubileu osobně, dovolte, abychom mu ještě touto cestou tlumočili jménem

naší redakce přání všeho nejlepšího.

-kal- 



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA