Jdi na obsah Jdi na menu
 


TROJSKOKAN JIŘÍ VYČICHLO ŠEDESÁTNÍKEM! 

 

Při příležitosti jeho šedesátin jsme zavzpomínali na ona uplynulá léta, na to, co život vzal a dal.  

Obrazek

 Narodil se 17. května 1946 v Praze. Devátý na Olympijských hrách v Montrealu v trojskoku a mnohonásobný mistr České republiky.

           

 

 

 

 

 

 

 

 

  • Jirko, oslavíš  v letošním roce své šedesátiny. Je to kus životní cesty, kterou kráčíš a na které jsi dosáhnul i řadu sportovních úspěchů.   9.místo na olympiádě v Montrealu v trojskoku není žádný propad. Pojď zavzpomínat na to, co tomu předcházelo. Kdy jsi se sportem začal?

            V devíti letech jsem začal chodit do Sokola, který se v padesátých letech jmenoval Spartak Praha Stalingrad. Přivedl mě sem vlastně můj tatínek. Přihlásil mě do základní tělesné výchovy. Chtěl totiž předejít mým předpubertálním a pubertálním svodům. Ty mě stejně později neminuly. Jsem mu za to ale nesmírně vděčen, protože bývalí Sokolové mě dali základy všestrannosti. S kluky jsme tak uměli kotouly, přemety, salta, nebyly nám cizí bradla, švédská bedna ani kruhy. Souběžně v té době probíhaly nábory do různých oddílů, např. do kolové, gymnastiky, vzpírání…Tady jsem se poprvé setkal s Vencou Peterkou jako s trenérem. (dlouholetý trenér  a pracovník oddělení vzpírání OS MV - pozn. red.). Já jsem byl vybrán do atletického oddílu. Více jak po dvou letech cvičení, v roce 1958 jsem tedy jako žák začal dělat atletiku. Trénovali jsme všechny disciplíny – oštěp, koule, běhy, skoky. Byla tam fakt velmi dobrá parta. Začínal jsem s Láďou Zedníkem, Jirkou Medonosem, pozdějším atletickým trenérem žen, Jirkou Fejtkem, ten byl členem gymnastického družstva na olympiádě v Mexiku, Milanem Kotíkem, Sváťou Matolínem a dalšími. Všichni jsme dělali všechno. Až později se každý začal specializovat. Já na trojskok. Zjistil jsem, že mi to šlo. Pak jsem se stal dorosteneckým rekordmanem a mistrem republiky. A to byl vlastně začátek mé atletické kariéry. Zanedbával jsem školu, žil jsem jenom trojskokem. Sbíral jsem i fota všech světových trojskokanů, sledoval jejich výkonnost. Dodnes je to spolu se statistikou trojskoku můj největší koníček.

  • Kterých svých úspěchů si nejvíce vážíš?

            Radost jsem měl ze všeho. Růst výkonnosti byl totiž postupný. Těžko jsem v sedmnácti mohl tušit, že se ve 30 letech dostanu na olympiádu. Takový supertalent jsem nebyl. A když jsem v roce 1963 vyhrál mistrovství republiky, tak jsem si myslel, že jsem mistr světa. Porazil jsem dokonce i  Jirku Jóna (v letech 1996 – 99 vedoucí Resortního sportovního centra OS MV – pozn. red.), který byl o rok starší. Skončil třetí. V té době mě trénoval Zdeněk Melichárek a díky jemu jsem překonal na škváře hranici 15 metrů. Zdeněk byl fajn chlap, hrozně rád na něj vzpomínám. Je už v důchodu a mně se podařilo ho z jeho letory vytáhnout. Chodí zase na stadion a trénuje mého syna.

  • A co bylo dál? V devatenácti tě čekala povinná vojenská základní služba, zlom v životě mladého člověka..

            Chtěl jsem se dostat do Dukly, abych mohl dál trénovat. Ale s výkonem 15 metrů  zvažovalo tehdejší vedení Dukly, zda mě přijme. Bylo to málo. Tehdy. A to si představte, že letošní halový mistr skočil 15,39. Nakonec jsem přece jen do Dukly nastoupil. Taková byla doba. Dnešní doba je jiná.

  • V čem vidíš rozdíl?

      Dnes mají mladí pro sportování daleko lepší podmínky, úspěšní sportovci – špičky jsou i finančně dobře ohodnoceni. Nezávidím ji to. Vím, že příprava je velikou dřinou. Vadí a mrzí mě ale často jejich přístup. Výkony k tomu, co dostávají, nejsou někdy u některých adekvátní.

  • Vraťme se ale zpět k tobě. Rok 1976 a Olympijské hry v Montrealu – vrchol sportovců. Ty ses také nominoval.

            Čekal jsem na tento sportovní vrchol dlouho. V životní formě jsem byl už v roce 1972 před olympiádou v Mnichově. Byl jsem tenkrát s výkonem 16, 47 pátý ve světě. Ostrý limit na nominaci byl 16,50 m. Chyběly mi 3 cm. Šanci na splnění jsem měl na mistrovství republiky. Bohužel při posledním tréninku před republikou, 14 dnů před odletem na olympiádu jsem si udělal těžký výron. Olympiádu jsem sledoval pouze v televizi. Víte, jak mě mrzelo, že 16,44 stačilo na postup do finále? Často přemýšlím o tom, že kdybych se tenkrát do Mnichova dostal, mohl jsem se okřesat, okusit a zažít olympijskou atmosféru a určitě bych v Montrealu dopadl lépe. Věděl bych zkrátka, jak se chovat, jak vystupovat. Montreal byl tedy pro mě, ve třiceti letech první a poslední šancí. Byl jsem vlastně „zajíc“ a přitom jsem věděl, že za 4 roky budu už „starý“. Celá příprava před vybojovaným Montrealem byla ještě pro mě komplikovaná tím, že měsíc a půl před ním jsem trénoval sám bez trenéra. Měl jsem pouze papír s rozpisem tréninku. Domníval jsem se, že jsem už ostřílený kozák, ale přiznám, že jsem se ve všem topil. Jdu do formy? Mám trénovat víc? Mám přidat nebo ubrat? Stihnu formu vyladit? Tyhle otázky se mi neustále honily hlavou a Zdeněk Melichárek byl doma.

  • Proč? Vždyť trenér by měl být na trénincích svěřence, vyhodnocovat stav a radit.

            Je tu vidět zase rozdíl mezi dneškem a dřívějškem. Zkrátka Zdeněk Melichárek se nevešel do soupisky výpravy, asi nebyl jeho pobyt se mnou pokládán za důležitý. A mobily v té době nebyly, abych mohl svoje pocity s ním konzultovat, a tak jsem byl v Itálii i v Montrealu osiřelý. Neměl mně kdo poradit. Z kvalifikace jsem postoupil do finále šestý výkonem 16,56. Ve finále jsem však dvakrát přešlápl. Strašně jsem znervózněl a třetím skokem na jistotu jsem při rozběhu zadrobil a vlastně z místa jsem skočil 16,30. A přitom stačilo, aby byl blízko mě Zdeněk a poradil. A tak jsem nakonec obsadil deváté místo.

  • Vzpomínky na olympiádu nejsou v tvé sportovní kariéře jediné. Na co ještě rád vzpomínáš?

            Na Mistrovství Evropy v Římě v roce 1974 a na domácí ligová kola. V Římě jsem vlastně poprvé dostal šanci  startovat na velkém  mezinárodním podniku. Mistrovství světa se v té době ještě nepořádala, takže pro sportovce byla Evropa po olympiádě druhou největší událostí. Podařilo se mi zde dosáhnout mého největšího životního úspěchu, a to postupu do finále. Snad i to mělo důvod k tomu, že jsem si Itálii nesmírně zamiloval. Často jsem se do této jihoevropské země vracel a stále vracívám. Láska k Itálii, k italským jídlům a italskému prostředí  mně učarovala natolik, že jsem se začal italsky i učit. Podařilo se mi za tu dobu navázat mnoho dobrých přátelských vztahů, takže s domácími lidmi mohu aktivně komunikovat. Ale to jsem odbočil. Zpět k mému sportování. Musím tu opět srovnat současnost a minulost. My jsme byli odkojeni jen několika mezistátními utkáními, dále ligou a mistrovstvími republiky. Mítinky, které se dnes pořádají, v té době nebyly. A tak jedinou přípravou byla liga. Ta byla čtyřkolová a v podstatě každé kolo bylo malým mistrovstvím republiky. Závody byly dvoudenní. Všichni přítomní jsme šli večer po závodech na dvojku a popovídali si. Byla parta a byla sranda. Když pozoruji dnešní ligové závody, přijedou závodníci vlastními auty, odzávodí, sednou do auta a odjedou. To za nás byl problém se dostat do autobusu, který byl vždy plný. Mám mnoho pěkných vzpomínek a zážitků a taky spoustu přátel. Myslím, že dnešní generace je o toto ochuzena.

  • Věřím, že máš na co vzpomínat. Je však něco, co bys ze svých vzpomínek úplně vymazal?

            Ten pocit nemám. Beru vše jako vývoj. Myslím, že i maléry, nemoci, negativa jsou k něčemu dobré. Něco člověku dají. Alespoň ho poučí, bolest zocelí, pomohou vytvořit nový hodnotový systém.

  • Je o tobě známé, že jsi vynikající imitátor Ludvy Daňka. Toho v tvém vzpomínání určitě nemůžeme vynechat.

            Ludva byl vynikající kamarád a výborný parťák. Vážil jsem si ho. Začínal totiž úplně z nuly jako vesnický chasník a dosáhl vynikajících sportovních výkonů, získal 3 olympijské medaile, vytvořil 2 světové rekordy v hodu diskem. Byl to pro nás velký vzor, přirozená autorita, ctili jsme ho, jeho názory jsme respektovali. V životě to neměl lehké, žena mu umřela, sám vychovával syna. Měl i své chyby a mouchy , ale byl ochotný, pomohl, poradil…

  • Klasická otázka na závěr našeho povídání. Co ti sport dal a vzal?

            Vzal mi svým způsobem zdraví, mám špatná kolena, přes rok jsem marodil s vyhřezlou plotýnkou, mám endoprotézu kyčle. Vzal mi čas strávený s rodinou. …Na druhou stranu mi dal kondici, z které dodnes čerpám. V současnosti se fyzicky udržuji  občasnými návštěvami posilovny. Cítím se díky tomu dobře… Dal mi možnost trénovat, cestovat, poznávat svět a lidi, udělat si svůj názor na řadu věcí. Dal mi vůli s něčím se poprat, což se projevilo zvláště v době mých rehabilitací po operaci kyčle či plotýnky. Dal mi druhou životní partnerku. Vzájemně si rozumíme, Milena mi byla v řadě krizových situacích oporou (Milena Hübnerová – Rezková – zlatá medailistka ve skoku vysokém na OH v Mexiku – pozn. red.).

Vím, že mladí nemají rádi, když ji starší generace radí. Přesto bych jim, poučen svým životem, rád sdělil svoje poznání, svoje krédo. Je na nich, zda jej přijmou. Pochopil jsem, že sport není na celý život či vůbec posláním člověka. Posláním je práce lékaře, učitele, trenéra…Se sportem každý jednou skončí. Nemůže je aktivně stále provozovat. Vždyť je to dřina, která skutečně bere síly a zdraví. Je potřeba myslet na zadní vrátka. Již v době trénování se neoddat jenom sportu, ale učit se, studovat a připravovat se na to, až jednou skončí a „pověsí tretry na skobu“.

                                                                                             

 

 Připravila P. Drbohlavová

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA