Hry XIV. Zimní
Olympiády - Sarajevo 1984.
Milník v dějinách lyžařství.
Pro rok 1984 byly hry XIV .ZOH přiděleny do Sarajeva. Hry se konaly
poprvé na Balkáně v tehdejší socialistické Jugoslávii. Sami žadatelé byli
překvapeni, že hry byly přiděleny do Sarajeva. Čekal je ohromný kus práce.
Museli během šesti let vybudovat od
základu skoro všechny sportoviště. Podařilo se. Byl vybudován nádherný, moderně
a velkoryse řešený areál. Pořadatelé získali peníze na pořádání her prodejem
vysílacích televizních práv, z reklam, od sponzorů a nemalou měrou se
podíleli obyvatelé Sarajeva, kteří přispívali 1% hrubého příjmu. Ve finiši
museli pořadatelé čelit i nepřízni počasí, velkému přívalu sněhu. Počasí
mnohokrát v minulosti zasáhlo do konání velkých sportovních podniků,
ale pořadatelé ve spolupráci s výbory
FIS prokázali vysoký um a obětavost při zvládání všech problémů a položili
základ k celkovému úspěchu her. Nakonec bylo vše připraveno a svítící
sluníčko pomohlo k celkovému výbornému dojmu.Výborná organizace, početná
divácká kulisa, dobře připravené tratě i můstky. To vše přineslo pořádajícímu
městu vysoké ocenění za přípravu her i
pohostinnost v době konání her. Nic nenasvědčovalo tragickým válečným
událostem, které přišly za deset let, a které zničily většinu sportovišť. Boje
nebyly zastaveny ani době konání dalších ZOH a nepomohla ani osobní intervence
předsedy MOV Samaranče.
„Hvězdou“ klasického
lyžování se stala Maria-Liisa Hämäläinen (FIN), která vyhrála všechny tři
běžecké disciplíny (5 km, 10 km, 20 km). V mužích byl v „klasice“ nejlepší Švéd
Gunde Swan 2x zlato, 1x stříbro, 1x bronz. V rychlobruslení exelovala Karin Enkeová
(NDR) – 2x zlato, 2x stříbro a Gaetan Boucher (KAN) 2x zlato. V tancích na
ledě uchvátil taneční pár Jane Torvillová a Christopher Dean provedením
Ravelova Bolera.
Československá výprava byla poměrně
početná, druhá největší v historii konání ZOH, a velmi úspěšná.
V neoficiálním bodování národů jsme obsadili dvanácté místo.
Ve
sjezdu vybojovala Olga Charvátová bronzovou medaili. Josef Sabovcik
v krasobruslení a Josef Ploc ve skoku na lyžích získali bronzové medaile.
ZOH v Sarajevu skončily pro české ženské družstvo mimořádným úspěchem. Družstvo
žen po startu 10km relativně neuspělo z pohledu předolympijských
vynikajících výsledků. Nálada klesla na bod mrazu, hlavně přičiněním medií. V běhu
na 5 km se dostavil skoro „plánovaný“ úspěch. Květa Jeriová zopakovala bojovným
nasazením umístění z Lake Placid a ve výkonnostně vyrovnaném poli závodnic
vybojovala bronz, když byla jen o 14,3 vt. pomalejší než vítězka Finka M.L.
Hämäläinenová. V dramatickém závodě na 4x5 km podalo naše kvarteto Dagmar
Švubová, Blanka Paulů, Gabriela Svobodová, Květa Jeriová vynikající výkon. Naše
ženské družstvo opět potvrdilo, že patří mezi nejlepší běžkyně na světě.
Poslední úsek běžela Květa Jeriová, která zaběhla nejrychlejší čas a ve finiši
porazila Finku Hämäläinenovou. Štafetu 4x5 km vyhrály Norky, stříbro získaly
naše ženy a třetí byla štafeta Finska. Lední hokejisté se vrátili mezi
medailisty, skončili na druhém místě za SSSR a před Švédskem.
Neúspěšnější závodnicí her byla
Marja Lisa Hämäläinenová 3x zlato, 1x bronz. Druhou neúspěšnější závodnicí byla
rychlobruslařka Karin Enkeová (NDR) 2x zlato, 2x stříbro a na třetím místě byl
závodník ze Švédska Gunde Svan, běh na lyžích 2x zlato, 1x stří
Her se zúčastnilo 49 zemí a 1272 sportovců. Mezi státy byly i takové lyžařsky exotické země
jako Panenské ostrovy, Mexiko, Monako, Portoriko a Senegal.
Květoslava
Pecková, rozená Jeriová, nar.: 10.října 1956 ve Studenci,
bývalá československá reprezentantka v běhu na lyžích. Trojnásobná olympijská medailistka z let
1980 a 1984. Stříbrná medaile ZOH 84 štafeta 4 x 5 km, bronzová ZOH 80 a ZOH 84
běh na lyžích na 5 km. Bronzová medaile MS 1982 Oslo běh na lyžích 10 km.
Členka výkonného výboru ČOV, pracuje
vedení výboru Klubu fair play ČOV. Zastupuje Klub v Radě Evropy.
1.Narodila
jste se v podhůří Krkonoš. Dá se předpokládat, že s lyžemi na nohách.
Máte pravdu,
v Podkrkonoší jsou lyže v zimě skoro nutností. Na některých webových
stránkách je uvedeno, že jsem začínala jako gymnastka a krasobruslařka. Vzniklo
to asi tím, že jsem v některém z rozhovorů uvedla, že jsem obdivovala
Věru Čáslavskou, krasobruslaře Hanku Maškovou, sourozence Romanovi, Ondřeje
Nepelu a Karola Divína. Doma jsme byly čtyři děvčata, já jsem byla nejmladší.
Dlouhou dobu byl otec soukromý zemědělec a co jsme si nevypěstovali to nebylo. Krasobruslení
bylo a je finančně nákladný sport, takže jsme si nemohly tento lukrativní sport
dovolit.
2.
Na ZOH do Lake Placid jste odjížděla s jistými mezinárodními zkušenostmi.
Očekávala jste medaili?
Já
jsem se vlastně připravovala již na ZOH v Innsbrucku. Nejela jsem jako
první náhradnice. V následujících čtyřech letech jsem udělala vše abych se
na ZOH nejen nominovala, ale i uspěla. Natrénoval jsem a závodnicky jsem
dozrála. Příležitostí k měření sil tehdy příliš nebylo. Světový pohár se
ještě nejezdil. Měla jsem dva úspěchy na „pětku“. Jednou jsem byla první a
jednou druhá, což mně dávalo jaksi papírové naděje.
4.Viděly
soupeřky ve vás na ZOH v USA vážnou konkurenci?
Jak jsem již řekla, příležitostí k závodění bylo
poskrovnu. Ono vždy trvá delší dobu než si vás novináři a veřejnost všimnou,
což bylo dobře. Odjížděla jsem v klidu, ale s vědomím, že jsem v
přípravě udělala vše. Jestli mne vnímaly
soupeřky jako vážnou konkurenci nemohu říct. Do špičky tehdy patřily sovětky,
závodnice tehdejšího NDR a samozřejmě seveřanky. Jejich ambice a názory mne
tehdy nezajímaly. Byla jsem soustředěná na svůj start.
5.
Můžete srovnat technickou náročnost tratí v Lake Placid a v Sarajevu.
V Lake Placid byl technický sníh, v Sarajevu se zase pořadatelé
potýkali se „sněhopádem“.
Na
ZOH v Lake Placid byl technický sníh, na který napadlo něco přírodního
sněhu.
Technickou náročnost amerických tratí
nemůžu dnes dost dobře posoudit. V tomto místě jsem závodila pouze jednou.
Ale vím dodnes jaká melodie mně zněla v
hlavě při „pětce.“ V Sarajevu byly tratě dobře připraveny i přes návaly
sněhu a byly technicky náročné, hlavně na změny rytmu. Prudké sjezdy a
stoupání. Před cílem byly poměrně dlouhý úsek táhlých rovinek. Spíš než technické posouzení, mohu
vyjádřit své pocity. Ta „pětka“ se mně příliš nelíbila.
6.
Jak jste vyrovnala s relativním neúspěchem v úvodní „desítce“ na ZOH v
Sarajevu? Jestli jde vůbec nazvat desáté místo v běhu na 10 km na ZOH za
neúspěch.
Do
Sarajeva jsme odjížděly jako velmi silné družstvo. Vedení počítalo, že uděláme
určitě dvě medaile. Blanka Paulů na „desítku“ a já na „pětku“. Věděla jsem, že
„desítka“ mně svým profilem nevyhovuje, byla ještě technicky náročnější než „pětka.“ Domluva mezi mnou a
trenérem byla, že poběžím 5 km a
štafetu. Deset kilometrů jsem běžet nechtěla. Myslíte si, že jsme si mohli říct
co poběžíme? Ani náhodou. Přišel předseda ČSTV Himl a řekl: „Desítku“ poběží
všechny. Já chci abyste byly nejlepší.“ Vůbec ho nezajímalo, že z nás
strhne tu možnost uspět v našem závodě. Podle vedení jsme dopadly špatně.
Jeriová- desátá, Paulů- třináctá, Svobodová čtrnáctá a Pasiárová. dvacátásedmá.
Ze stadionu jsme odešly jako zpráskaní psi. Ani pes by si od nás kůrku nevzal.
Funkcionáři prožili bouřlivou noc. Nikdo se o nás dva dny nezajímal. Do mého
hlavního, vlastně životního závodu jsem nastupoval pod obrovským tlakem. Když
jsem přijela do cíle, byla jsem druhá až pak ze zadu přijela Norka, spadla ze
mne všechna tíha a cítila jsem velkou úlev, že vše dobře dopadlo. Vůbec jsem nepociťovala
nějakou radost, jenom obrovskou úlevu. Radost přišla až později. V den, kdy jsem měla běžet štafetu , jsem se
ráno probudila a cítila jsem, že nebudu mít soupeřku a taky jsem to potvrdila.
Ve štafetě jsem zaběhla nejrychlejší čas a porazila jsem i nejúspěšnější
závodnici her Finku Hämäläinovou.
7. V přípravě jste společně trávily řadu dní. Netrpěly jste ponorkovou
nemocí?
To
víte, že to bylo obtížné.To se musí zažít. Třikrát jsme byly například na severu
tehdejšího SSSR ve městě Apatit. Bylo to hornické město uprostřed lesů, kde
se těžil apatit. Mimo trénování se
nedalo nic dělat. Telefonické spojení zde fungovalo jednou za dva dny. Na
tréninku jsme se snažily předstihnout jedna druhou. Myslím, že se naše
tréninková rivalita neodrážela příliš v osobních vztazích, po tréninku
jsme se zasmály tomu jak jsme se hecovaly a pomalu tvrdly s přibývajícími
kilometry.
8.
Jak se díváte na vaše tréninkové podmínky a závodění s odstupem času?
Když
jsem končila gymnázium, měla jsem dvě volby. Studovat nebo se věnovat
vrcholovému sportu. Dálkové studium připadalo v úvahu jedině při
zaměstnání. Proto jsem uvítala možnost být zaměstnána a trénovat v rezortním středisku MV. Nejdříve jsme
trénovaly ve středisku na Štrbském plese,
později v Jablonci. Podmínky byly velmi dobré a systém středisek považuji
i v dnešní době za ideální a skoro jedinou cestu k vrcholové
přípravě. Rezortní středisko nám zajišťovalo sociální zázemí a tréninkové
podmínky. Materiálně nás zajišťoval lyžařský svaz.
9.
Byly jste výtečné ženské družstvo, myslíte, že s lepším servisem jste
mohly dosáhnout více?
Nás
komplexně zajišťovalo rezortní středisko. Možná, že by jsme dnes jezdily do příjemnějších míst
než byly kempy v SSSR. Pokud jde o přípravu lyží, já jsem si na lyže
nenechala sáhnout. Připravovala jsem si lyže sama podle svých zkušeností a
pocitů. Každý člověk má svůj styl, jinou sílu odrazu, atd. Proto jsem si lyže
připravoval sama. Jsem asi stará škola. Někteří to říkají. Jediné co vím, že se
muselo dřít před dvaceti lety a musí se dřít i dnes.
10.
Vaše dcera dělá atletiku, zdědila po rodičích talent?
Moje
dcera má určitý talent a cílevědomost. Přesto jsme ji s manželem nenápadně
vedli k tomu, že vrcholový sport je náročný, obzvláště pro ženu. Pokud by
chtěla vrcholově sportovat, nikdo by jí nebránil. Sama se rozhodla pro studium
medicíny.
11.
OH a Praha?
Jsem
přesvědčená, že Olympijské budou přínosem. Praha musí modernizovat komunikace
dříve nebo později. Dále Praha potřebuje další moderní sportoviště. To vše se
může urychlit za pomoci peněz MOV a to bez toho, že by se braly peníze krajům a
obcím. Nesmíme zapomínat na i motivaci, kterou Olympijské hry poskytnou
mládeži.