Jehličková Jarmila 24.3.42
Zasloužilá mistrně sportu
Mílařka
Mistrně Evropy 1969 1500 m
Držitelka 8 čs. rekordů 3x 800m, 3x 1500m
2x oddílová štafeta 4x400 m
Jako první čs. běžkyně zaběhla
1500 m pod 4:10 (4:08,39 1972)
800m pod 2:05 (2:04,7 1972)
Jarmila se narodila v podkrkonošském městečku Hořice v rodině muzikanta a především „velikého“ Sokola a tak měla ke sportu blízko. Začínala s košíkovou a jako košíkářka se zúčastnila okresního přeboru v přespolním běhu, který vyhrála. Tím vzbudila pozornost hradeckých atletů, především běžeckého trenéra Antonína Bezdíčka. Tehdy hradečtí startovali v II.lize a „Jehla“ byla užitečnou závodnící v bězích od 400 m přes překážky po štafety. V roce 1961 byla zařazena do širšího reprezentačního kádru. Po odchodu trenéra Bezdíčka do Sudánu v roce 1965 začala spolupráce Miloše Písaříka a Jarmily, která přinesla první ovoce v podobě mistrovského titulu na 800 m časem 2:09. Od tohoto roku až do skončení sportovní kariéry nebyla v tuzemsku poražena. Její cesta k evropskému titulu a světovému rekordu nebyla jednoduchá a byla plná malých sportovních tragedií v podobě zranění a nemocí. Nejdříve roční laborování s meniskem. Na OH v Mexiku se probojovala do semifinále, nemohla pokračovat pro horečku. Tři týdny před odletem na ME v Athenách jí poklesla klenba chodidla, a aby toho nebylo málo, tak pět dní před odletem s k ní připojila věrná horečka. Na ME odletěla pouze na doporučení MUDr. Bíňovkého.Ani v místě ME nebyla závěrečná příprava bez poblémů. Nezvyklý tartanový povrch, v Čechách v té době nebyl tartan, způsobil Jarmile silné křeče. Nebýt doktora Bíňovského a obětavosti trenéra Písaříka tak by se snad ani nemohla postavit na start.
Závodnice ve finále na ME vyrazily na trať jakoby měly běžet pouze dvoustovku. Mezi českými závodnicemi se již po stometrech otevřela dvacetimetrová „ propast“ a po čtvrtce se ještě zdvojnásobila. Jarmila ve svých vzpomínkách říká: „Zdálo se mi, že běžím rychle a najednou taková díra.“ Nenechala se vyprovokovat rychlým tempem soupřek. „Pomyslela jsem si – to je konec! Po dvou kolech jsem zjistila, že běžím o 10“ rychleji než při svém čs. Rekordu a skupina vpředu běží rychleji než při srov. Uvědomila jsem si, že musím rozdíl snížit než doběhneme na poslední třístovku. Finišovat daleko za vedoucí skupinou nemělo přece význam. Bez problémů jsem přidala a to mě povzbudilo. Když zvonili do posleního kola, byla jsem jedenáctá. Třista metrů řed cílem jsem řekla: Teď prásknu do koní. Padesát metrů zrychlení a já byla sedmá. Najednou mě napadlo , že by z toho mohla být medaile. Poprvé jsem vnímala diváky.. Vstávli ze sedadel. Stopadesát metrů před cílem jsem byla třetí. Hurá – medaile je tu! Vběhly jsem do cílové rovinky a na jejím začátk jsem předběhla Gommersovou, která byla druhá. Do cíle chybělo asi osmdesát metrů. Cítila jsem se výborně, jenom se bála,že cíl je už příliš blízko. Když jsem se dostala na úroveň Italky Pigniové, myslela jsem, že přidá. Nezrychlila !! Byla jsem první,já, holka z Hořic. Byl to nádherný pocit, chtěla jsem, aby to trvalo co nejdéle“.
A tak přes četná onemocnění v rozhodujících momentech, odepisujících názorech odborníků, se Miloš i Jarmila dočkali kýženého úspěchu.